Povídky s vulkanskou tématikou

Loučení s Torakem

Nejlogičtější volba

Pět k přenosu

Návrat na Vulkan

Nepojmenovaná

Loučení s Torakem

Zajisté každý někdy na takovéhle planetě byl, nebo alespoň něco zaslechl, nebo se o tom něco učil, zkrátka ví něco o tom, jak to vypadá na Binaře VII. Logicky uvažující bytost by sem ani nevážila cestu. Byla tu jen vyschlá koryta řek, poušť, písek, téměř nedýchatelný vzduch a několik přízemních plazivých keřů s dlouhými trny, které bych beztak spočítala na prstech. A samozřejmě tu bylo město. Asi bych to ani městem nenazvala, ale dobrá, mluvme o hospodě a pěti usedlostech z vysušených cihel jako o městě. Byla to vlastně zpustlá osada, kterou v dnešní době každý považoval za nejzapadlejší díru v celém vesmíru, tedy pokud o ní vůbec věděl. A snad proto ji Federace využívala jako skrýš, místo, kam mohla uklidit někoho, na kom měla zájem a jehož smrt by neměla milé následky. Někoho, o jehož život usilovala celá Neutrální zóna; kdo byl trnem v oku všem těm zlým. A takovou osobou jsem byla já. Podle záznamu mladá, ambiciózní, a na vulkanku milá, geoložka se všemi svými objevy a korunním svědectvím proti romulanskému špehovi. Jen nešťastná náhoda způsobila, že jsem se ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě, a proto jsem se nacházela v téhle díře. Logicky vzato mi stejně nic jiného nezbývalo, pokud jsem se chtěla dožít soudu, na kterém jsem měla podat své svědectví. Každým dnem bych se odsud měla dostat; čekám jen na loď, která mě odveze pryč.

Seděla jsem v hospodě u starobylého oprýskaného stolu, který musel být o mnoho let starší než já, míchala jsem s periodickou přesností tmavý čaj a pomalu upíjela. Čas ubíhal neuvěřitelně líně, den mi připadal dlouhý jako rok. Nebylo tu nic na práci, absolutně nic. Myšlenkami jsem byla někde úplně jinde než v tomhle pajzlu. Všechno se tu hýbalo tak pomalu. Dokonce i těch pár lidí, co tu trávilo čas z neznámých důvodů. Snad se před něčím ukrývali, snad chtěli prchnout před okolním světem. Byla jsem tu jediný vulkanoid; v tomto případě by se to dalo označit za jistý druh prokletí. Nebyl tu nikdo, s kým bych si mohla popovídat. V těch lidech bych marně hledala kousek logiky. Nemohli logicky uvažovat, vezmu-li v potaz, že marní své životy na Binaře VII naprosto dobrovolně. Nedokázala jsem pochopit, co je tu drží. Já sama bych tu nezůstala ani vteřinu, ale musela jsem.

Hlemýždím tempem se blížil večer. Za okny zuřila písečná bouře. Drobná zrnka jemného písku narážela do okenních tabulek, které rezonovaly pod náporem větru. Okenice divoce tloukly do stěn ohozených okrovou maltou, která teď padala z vytvořených puklin. Veškeré obyvatelstvo města, všeho všudy patnáct lidí i se mnou, sedělo v hospodě a nudilo se u sklenice s teplým zvětralým pivem. Pila jsem už čtvrtý šálek čaje a nijak zvlášť nepozorovala dění v místnosti. Člověk za barem utíral sklenice kusem špinavého hadru a pobrukoval si nějakou stupidní písničku, jejímž slovům jsem nerozuměla. Čtveřice opilých klingonů po mé levici se hlučně oddávala jakési deskové hře. Zbytek osazenstva nezaujímal prostor v mém zorném poli.

Už jsem si začínala myslet, že se ten večer nic zvláštního nestane. A přece! Dopila jsem čaj, zvedla se ze židle a chtěla odejít nahoru do svého pokoje. V tom okamžiku jsem zaslechla tichý zvuk, jakési zakašlání spojené se syknutím bolesti. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, ale následující událost mě přesvědčila o opaku. Vchodové dveře se náhle rozletěly s uširvoucím skřípotem a spolu s dusivou vlnou písku a prachu do místnosti vletěla potácející se postava. Zavrávorala a padla obličejem k zemi. Upustila jsem šálek, rychle přiskočila ke dveřím a dovřela je. Osazenstvo hospody udiveně přestalo ve své dosavadní činnosti a nechápavě pozorovalo osobu, která se tu tak náhle objevila. Poklekla jsem k nehybnému tělu a shrnula potrhanou kápi, která doposud zakrývala celou tvář. V obličejích těch, kteří mě pozorovali, se objevilo překvapení. Byl to muž, vulkanec. Krvácel z tržné rány na čele, zelená, vazká tekutina lepila jeho vlasy. Oči byly do široka otevřené a jeho brada se lehce chvěla. Slova mi uvázla v hrdle.

"Hele, další zelenokrevnej mizera. Ty si tady snad dávají sraz! Pánové, držte mě!" ozval se s opovrhujícím tónem v hlase jeden z klingonů.

Místností se ozvala vlna smíchu. Pak se zas všichni vrátili ke svým sklenicím s pivem. Nedokázala jsem to pochopit. Ten muž byl raněný, na pokraji svých sil, a ta smečka nemyslících bytostí se mu ještě vysmívala. Musela jsem něco udělat.

"Slyšíš mě? Prosím, vstaň. Chci ti pomoci. No tak, vstávej," promluvila jsem naším společným jazykem na ležícího muže.

"Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Nic si nepamatuji. Je mi tak zle," zašeptal sotva srozumitelně.

S velkou námahou jsem ho zvedla a odvedla do vedlejší místnosti, která snad kdysi sloužila jako salónek, kde jsem ho usadila do špinavého potrhaného křesla. Jeho hlava klesla, ale držel se při vědomí. Snažila jsem se někde najít kus čisté látky, ale nakonec jsem musela roztrhnout svoje šaty, abych mu obvázala hlavu. Přisunula jsem si židli k jeho křeslu a vzala ho za ruku. Musel být podchlazený, čemuž jsem se v tomhle počasí nemohla divit. Bylo logické, že mu v patnácti stupních Celsia bude velká zima, i mně byla.

Po chvíli konečně zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho rty se pohnuly, jako by chtěl něco říct. A potom se usmál!!! Ano, usmál se.

"Kdo jsi? Co se stalo?" zeptala jsem se tiše.

"Jmenuji se Torak," vyštěkl a vyškubl ruku z mého sevření, "Já si na nic nevzpomínám, k čertu. Nevíš, proč mám chvílemi potřebu všechno rozmlátit? Vzápětí nato toužím vše zahrnout něhou. Pak je mi tak špatně, že se nemohu nadechnout, a hned zas mám pocit, že se na mě hvězdy usmívají… Já to nechápu. Musel jsem ztratit paměť, když jsem se uhodil do hlavy. Proč se na mě tak díváš, sakra?!"

Všechno to vychrlil tak rychle a s takovým přívalem emocí, že jsem až po notné chvíli pochopila, co se mi snaží říct. Mezitím stačil holou pěstí rozmlátit nízký stolek v rohu salónku, rozkopat dubovou stoličku na třísky a vrátit se zpět do křesla, kde se schoulil do klubíčka a třásl se jako uzlíček neštěstí. Byl to učebnicový příklad. Zkrátka TO na něj přišlo. Strašlivou hříčkou osudu bylo, že si zřejmě nedokázal vybavit, co se s ním děje.

Rychle jsem se vrátila k baru a naklonila se přes pult k muži, který stále ještě leštil sklenice bez jakéhokoliv zájmu o okolní dění. Po chviličce si mě všiml a tázavě si mě prohlížel.

"Tak jak je našemu zelenokrevnému panu Neznámému?" zeptal se nakonec.

"Je to horší, než jsem čekala. Mohla bych vás požádat o něco sladkého?" řekla jsem a na poslední chvíli raději polkla slova Pon Farr.

Vyndal z police umatlanou skleničku, naplnil ji do poloviny kalnou tekutinou, která by se s trochou nadsázky dala nazvat vodou, a hodil do ní dvě kostky cukru. Zakryl sklenici špinavou dlaní a důkladně zamíchal obsah.

"Stačí?" zeptal se se špetkou ironie v hlase a tázavě nadzvedl obočí.

"Stačí, perfektní," odpověděla jsem a popadla sklenici.

Když jsem vešla do salónku, našla jsem Toraka v poloze, ve které jsem ho tam zanechala. Obvazem na hlavě začínala prosakovat krev. Položila jsem mu ruku na rameno a lehce s ním zatřásla. Otočil se na mě. Výraz v jeho tváři v ten okamžik vypadal jako bolestivá grimasa k smrti vystrašeného dítěte.

"Tu máš, vypij to," řekla jsem tak něžně, jak jsem to jen dokázala, "To tě alespoň trochu uklidní, doufám."

Třesoucí rukou si ode mě vzal skleničku a nedůvěřivě v tekutině smočil rty. "Vždyť je to sladké! Chceš mě otrávit nebo co?!" křikl na mě vztekle a už už napřahoval ruku k hodu.

"Ne, chci ti pomoci. Musíš se trochu zahřát a uvolnit," vysvětlila jsem stručně a lehounce uchopila jeho zápěstí.

Zřejmě pochopil a vyprázdnil sklenku do dna. Krátce nato jeho obličej zkřivila zlostná grimasa a sklenice se roztříštila o protější stěnu. Už jsem nevěděla, co si počít. Pociťovala jsem zodpovědnost za to, co se s Torakem stane. Věděla jsem až moc dobře, že by mohl zemřít, pokud s tím hned něco neudělám. Bojovat nemohl, ve svém špatném stavu a zraněný, takže zbývala jen jediná možnost. Nechtěla jsem jednat v rozporu s logikou a navíc mě na něm něco lákalo, líbil se mi. Ano, rozhodla jsem se, zachráním jeho život…

Jemně jsem ho hřbetem ruky pohladila po tváři. Sevřel mou ruku svými chladnými prsty a přivoněl k ní. Usmál se. Posadila jsem se na opěrku křesla těsně vedle něho a pevně ho objala. Rozpustil mi vlasy, které jsem měla až do toho okamžiku svázané v pevném drdolu, a zabořil do nich obličej. Hladil svými prsty mé a já cítila nepopsatelné, nepopsatelnou agónii. Nevím, jak je to možné, ale zdálo se, že i já pociťuji nějaké slabé emoce. Bylo mi tak krásně…

Ráno jsem se vzbudila a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Až při pohledu na spícího Toraka jsem měla jasno. Shrnula jsem mu vlasy z čela, čímž jsem ho nejspíš probudila. Otevřel oči a zřejmě mu také chvilku trvalo, než si vybavil, co se událo.

"Děkuji,"řekl.

"Není zač," odpověděla jsem, ale věděla, že použití této fráze bylo více než nelogické. Oblékla jsem se, upravila si vlasy a počkala na Toraka, až učiní totéž. Poté jsme společně přešli do vedlejší místnosti. Bylo tu prázdno; jen majitel rovnal převržené židle na jejich místa a prozpěvoval si tu samou píseň jako včera.

"Dobré ráno," řekli jsme s Torakem současně.

"Dobré. Už je všechno v pořádku?" zeptal se muž.

"V tom nejlepším," odpověděla jsem a Torak pokýval hlavou.

Pak jsme si sedli ke stolu a objednali si čaj a malou snídani. Torak nejevil zájem o rozhovor a ani já neměla potřebu něco mu sdělovat. Tiše jsme jedli a věnovali se každý svým vlastním myšlenkám.

"Tihleti vulkanci," slyšela jsem tichý hlas uklízejícího muže; brala jsem to jako kompliment.

Tenhle den byl žel jediným, který mi tu utekl rychle. Ani jsem to nezpozorovala a nebe začínalo tmavnout. Seděli jsme s Torakem v mém pokoji a povídali si o všem možném. Jediné, co se nestalo tématem rozhovoru, byl jeho život, protože si stále nemohl nic vybavit, a můj život, protože jsem mu o sobě nic říct nemohla. A pak se ozvalo zaklepání. Neřekla jsem ani vstupte a do místnosti vešel muž v uniformě Flotily. Hned jsem měla jasno: přišli pro mě.

"Promiňte, madam, je čas jít. Naše loď má za úkol dopravit vás … však víte kam," řekl a tázavě se podíval na Toraka.

"Jistě," řekla jsem, "Byl byste ale teď tak laskav a nechal nás chvíli o samotě. Ráda bych se rozloučila s přítelem."

Důstojník chápavě pokýval hlavou a zmizel za dveřmi.

"Takže ty odcházíš?" zeptal se Torak, i když věděl, že je to tak.

"Ano, musím už jít."

"Snad jsem se ještě nevzpamatoval ze včerejška, ale zdá se, že cítím nějakou emoci. Snad je to smutek," řekl a jeho oči se zaleskly slzami, když se na mě díval.

"Je to zvláštní, ale snad cítím totéž. Je to tak nelogické," řekla jsem a cítila, jak i mně do očí vstupují slzy.

Plakala jsem a Torak se mnou. V našich tvrdých, logických obličejích se tvořily potůčky slaných kapek. Stalo se mi to poprvé a naposled v životě a jemu zcela určitě také.

"Počkej, je to starý zvyk, viděl jsem to u jedné kultury, kterou jsem studoval," řekl a odněkud vyndal malý kousek jakéhosi slaného pečiva.

Otřel mi jím slzy a pak i slzy své, rozlomil ho na dva stejné dílky, z nichž jeden snědl a druhý podal mě. Učinila jsem totéž.

"Nechť slzy loučení v nás přinesou brzké shledání," pronesl obřadně.

"Nechť se tak stane," zněla má odpověď.

Otevřela jsem dveře. Důstojník netrpělivě přešlapoval na chodbě. Překvapeně se zadíval do mých slzících očí.

"Vy jste plakala?" otázal se udiveně.

"Ne, je to přece naprosto nelogické. Vulkanci nepláčou," odpověděla jsem.

Podívala jsem se na Toraka. Stál uprostřed místnosti jako mramorová socha. Štíhlá, vysoká postava v dlouhém hávu, nádherná bytost, můj drahý Torak.

"Žij dlouho a moc krásně," řekla jsem a rozevřela prsty pravé ruky do tvaru písmena V.

"I ty," odpověděl tiše a jeho dlaň se dotkla mé.

"Můžeme?" zeptal se důstojník.

"Můžeme," odpověděla jsem a v tu chvíli se mé tělo rozplynulo v záři transportního paprsku.

Pak už jsem Toraka nikdy neviděla. Kdo ví, kdo to vůbec byl a odkud přišel. Ale já jeho tvář stále vidím ve své mysli a v tváři našeho syna…

Zpět na obsah


Nejlogičtější volba

Ponechána samotě, mladičká žena seděla čelem k ohništi. Měla by strávit celou noc v meditacích, aby se lépe připravila na to, čemu se zítra měla postavit tváří v tvář. Tak dlouho to očekávat a zároveň se děsit toho, kdy už nastane ten čas? Cítila to: bouřlivé volání jejího druha, ke kterému ji vázalo pevné pouto, trhající její marný odpor na kousky. Tak tomu bylo… Tak tomu bylo od pradávna… Bylo to logické?

"Co je logického na tom přijmout něco, co je ti odporné, jen proto, že to dělali všichni před tebou?"

Tyto vzpurné myšlenky náhle přicházely do její mysli. Právě, když si začínala myslet, že uspěla zapudit je navždy. Shelik jí to říkal snad tucetkrát. Naposledy pře pár dny, když se jí s pomocí T'Reil, její dobré přítelkyně, podařilo uniknout ze stálého dozoru rodičů, aby mu mohla říci své sbohem.

Shelik…

Aniž by si to přála, zas viděla ve své mysli jeho tmavou, hezkou tvář, jeho hluboké černé oči, které na ni vždy tak jistě upíral, jeho jemně zvlněné černé vlasy, vždycky trošku moc dlouhé…

Shelik…

Byl jejím učitelem dialektiky na střední škole. Velmi bystrý mladý muž s neobyčejně jasnou myslí. Byla opravdu škoda, že mu zdrženlivé postavení jeho rodiny neumožnilo dosáhnout vyšší specializace v jeho oboru. Muž s jeho talentem by se měl ucházet o vyšší postavení. A ona se brzy stala jeho nejoblíbenější studentkou; tou nejbystřejší; tou nejtalentovanější. Vždy, když skončilo vyučování, přidávala se k němu v jeho studiích, aby jí odpověděl na všechny otázky a prodiskutoval s ní nápady. Oba si nevinně užívali těchto setkání. Byla to konfrontace dvou plodných myslí, přirozeně blízkých. Jejich školní vztahy byly pomalu nahrazeny těmi osobními. Začali si důvěřovat.

Pak, co se potom stalo? Jak se to vůbec mohlo stát? Vždyť byl přece stále svázán se svou družkou…

Před dvěma lety Shelik ztratil svou ženu a svého syna při tragické nehodě. Byla to ztráta, o které si myslel, že je nemožné nahradit ji. Alespoň do doby, po kterou dokázal potlačit svou naléhavou potřebu za bariéru rozumného uvažování. Ale příroda má své vlastní zákony, v nichž nebere na rozum ohledy. A tehdy, když se jeho vulkanská krev probudila, ona tam byla.

Pro svobodnou vulkanskou ženu bylo pomoci muži v Pon Farru bez legálního svazku jakýmsi aktem milosti. Nikdo by ji nevinil. Ale ona nebyla svobodná: její spojení se Saworem, druhem, který pro ni byl vybrán její rodinou, nebylo ještě zcela dokončeno, ale existovalo. Jak jen na to mohla zapomenout? Ve skutečnosti nezapomněla. Jen byla přesvědčena o tom, že o nic nejde, tenkrát!… Bylo to docela nelogické, ale stalo se to. Něco uvnitř jí samé - něco, co zapudilo její rozumné uvažování - ji vrhlo do jeho náručí téměř s tou samou touhou, jako byla ta jeho.

Bylo to jiné, než čekala. Odmala byla poučována, že psychické propojení je tvrdou zkouškou, které se každá vulkanská žena musí postavit čelem s odvahou a důstojností. Bolestivá povinnost vyžadovaná tradicemi; logická potřeba dát své rodině potomka. Ale Shelik byl neobyčejný muž. Jeho nádherná mysl byla schopna převzít kontrolu nad zuřivostí vášně. Nějak, nevěděla jak, se mu povedlo ovládat své tělo a respektovat její panenskou nevinnost. Dal jí čas, aby pochopila všechny ty neznámé emoce, pomohl jí jim porozumět a přijímat je.

Slýchala, že takový muž může existovat. Ale šlo o takovou raritu, že hraničila až s legendou. Dívky si o tom tajně šeptávaly. Jednou, vzpomněla si, slyšela vyprávět jednu ze svých spolužaček o staré služebné - tak staré, že už pro ni neplatila společenská pravidla - která připustila, že její manžel byl tak skvělým milencem, že sedm let pro ni byla velmi tvrdá dlouhá doba.

Vždy byla pyšná na své dědictví. Vždyť její rodina také patřila k nejváženějším na Vulkanu. Jejímu otci náležel jeden z nejvyšších úřadů na Vulkanu a přál si pro ni dobré vzdělání v oblasti cizích kultur, samozřejmě i v kultuře jejich. Často ji brával s sebou na své výlety po hvězdných základnách, kde bylo možné setkat se s příslušníky jiných ras a národů. Velmi zajímavá zkušenost, vskutku, i ta ji jistě utvrdila v tom názoru, že je její rasa nadřazená.

Nicméně, k velké nelibosti spousty svých krajanů, sdílela názor svého otce, že by se vulkanci neměli tolik stranit. Byly tu přece čisté faktory ekonomických i politických výhod, které vyplývaly z tohoto stanoviska. Všude, po celé galaxii, se rozrůstaly aliance, obchody jen vzkvétaly a začínalo se jednat o federální unii mezi většinou důležitých planet, jejichž počet rostl každým dnem. Velmi si přála nějak k tomu přispět. Pokud se zrodí Federace planet, Vulkan v ní získá své právoplatné postavení a bude v něm setrvávat s veškerou ctí a slávou.

Z tohoto hlediska, a tím si byla jistá, pro ni rodiče nemohli vybrat vhodnějšího partnera. Sewor byl již ctihodným členem Akademie věd a to bylo předpokladem k tomu, že brzy zasedne v Radě. Z těch několika málo příležitostí, při kterých měla možnost se s ním setkat, už dobře věděla, že získal svou pozici spíše díky bohatství a dobrému jménu své rodiny než díky svému talentu, ale to bylo z její strany jen výhodné. Schopnější a troufalejší muž by ji zatlačil do pozadí, do nepodstatné role manželky, jak to ostatně vyžaduje tradice. Ale ona měla své plány. Měla by se stát, se všemi právy a náležitostmi, Saworovou ženou a jejich životy by měla ona ve svých rukou. Použila by autority svého otce a manžela k dosažení nejvyšších pozic, kde by mohla uplatnit svůj talent. Věděla, že pro to byla zrozena a dobře se na to připravovala už od dětství. Vzdát se toho by bylo krajně nelogické.

"Nežádám tě, aby ses vzdala svých cílů…" Shelikův hlas znovu v její mysli. "Osoba s tvými dovednostmi a tvou vůlí nepotřebuje vysoko postaveného manžela, aby si splnila vše, po čem touží. Jen tě prosím o šanci, přesně podle prastaré tradice; nebudeš odsouzena za to, že jsi nesplnila svou povinnost a tvá čest nebude pošpiněna."

"Má povinnost!" pomyslela si trpce. Už ji nemůže splnit. Shelik měl na ni veškeré právo; už nikdy nebude skutečně patřit Seworovi. I když se za něho provdá, nikdy mu nemůže zcela otevřít svou mysl. Stále by musela udržovat své tajemství, celičký život. Neměla pochyb o tom, že by to snad nezvládla, ale jaký by to byl život?

Věděla, že Shelikovi může důvěřovat. Jakkoliv by se rozhodla, on by respektoval její volbu. Ale její mysl by nikdy nebyla volná.

Slabé paprsky světla začaly pronikat skrz tenkou žaluzii, která vpouštěla vzduch do pokoje. Všude zněl vzdálený zvuk rituálních bubnů a zvonků ohlašující blížící se svatební průvod; za pár minut by měly přijít její matka a sestra, aby jí pomohly s oblékáním. Čas vypršel…

První gong zazněl. Sawor na ni čekal vprostřed místa, kdy - od samého počátku - byly vdávány všechny ženy jejich rodiny. Jen pár kroků od ní stál Shelik, doprovázen Sorvalem, svým spolustudentem a nyní sekundantem. Když zaujali svá místa v procesí, vyměnili si pohledy. V jeho bylo stále to stejné, tichá prosba. Prosba tak usilovná, že se až bála, že by ji někdo mohl vycítit.

Druhý gong se rozezvučel. Pomalu přicházela vstříc Saworovi, který ji chvějící se očekával. Cítila, jak na něm spočívá Shelikův upřený pohled. Ten ctnostný muž, který odsuzoval veškeré násilí, byl připraven zabít nebo zemřít, aby ji získal. Všechno, co by musela udělat, bylo jednoduché gesto.

Sawor uchopil palici gongu.

"Zastav ho, žádám tě o to!" Shelikův křik zněl jen uvnitř její mysli; rozechvělo jí to. Její obličej zbledl, ale přesto byl perfektně netečný. T'Pau se nepohnula.

Gong zazněl. Už zvolila……

Zpět na obsah


Pět k přenosu

Když se Parker, Bowman, Sklowska a Selrik materializovali uprostřed prašné cesty, která kdysi bývala hlavní ulicí středně velkého města, naskytl se jim pohled, jaký mohla nabídnout jedině mrtvá planeta. Ano, Altar XIV byla mrtvá planeta, ačkoliv ještě před rokem prosperovala a vzkvétala ve všech směrech a její ovocné sady a plantáže poskytovali bohatou úrodu. Důvod, proč veškerá vegetace zmizela, dosud nebyl objasněn. A také proto byla U.S.S. Orion vyslána do téhle bohem zapomenuté krajiny. Zánik vegetace byl skutečně podivný už vzhledem k tomu, že atmosféra obsahovala takové množství kyslíku i oxidu uhličitého, aby zde mohl existovat život. I podpovrchové zdroje vody zůstaly.

Kapitán Parker pohledem přejel polorozpadlé budovy stlučené z hrubě opracovaných prken. Celá ta scéna mu připadala jako ze starého westernu. I ten nepříjemný kvílivý vítr, který tloukl okenicemi a vířil prach, byl stejný jako v jeho oblíbených filmech. Parker beze slova kývl hlavou kupředu a výsadkový tým vyrazil. Zvuk křupajících kamínků pod jejich pevnými botami byl tak nepříjemně frustrující…Doufal, že na Altaru nebudou muset strávit víc jak dvě hodiny, které jim zabere zběžná prohlídka.

Po chvíli přišli na prostranství, které by se s trochou obrazotvornosti dalo nazvat náměstím. Uprostřed stála kašna, místo vody ji naplňovala směs prachu a polámaných stébel trávy. Socha na vrcholku byla puklá na dva nestejně velké kusy, chyběla jí jedna ruka. Ta se povalovala rozlámaná na tři části opodál. Všechny dveře budov, které obklopovali náměstíčko, byly zatlučené nebo zabarikádované všemožným harampádím. Kromě jediných. Jednalo se o vchod do budovy, která zřejmě bývala barem. O tom svědčila napolo sloupaná písmena na ceduli nade dveřmi. Stálo tam: U PSÍ HVĚZDY.

Zajímavý název, pomyslil si Parker. Chvíli dumal nad tím, zda mají budovu prozkoumat. Nakonec řekl: "Pane Bowmane, doktorko Sklowska, zajděte se podívat do toho baru. Já a pan Selrik se porozhlédneme tady kolem."

"Ano, kapitáne," odpověděli první důstojník a šéflékařka jednohlasně a odebrali se do budovy.

Parker a mladý vědecký důstojník vulkanského původu procházeli křížem krážem náměstíčko. Selrik občas něco zaznamenal, aby mohl později sepsat hlášení. Zajímavých údajů bylo ale zoufale málo.

Mezitím Bowman a Sklowska vstoupili do baru.Vše bylo pokryto několikacentimetrovou vrstvou žlutého prachu, na zemi se válelo pár střepů a několik povalených barových stoliček. Zrcadlo nad barovým pultem bylo rozpukané a kov z něho napůl oloupaný, takže v něm nebylo takřka nic vidět.

Sklowska se zájmem sledovala svůj trikodér. Nechápavě zakroutila hlavou a několikrát pevně přitiskla víčka k sobě, aby se ujistila, že nemá vidiny.

"To není možné…" řekla si spíše sama pro sebe.

"Co není možné?" otázal se Bowman a rovněž se zahleděl na přístroj v doktorčiných rukou.

"Musí to být nějaká porucha. Zaznamenává slabé známky života, někde tady…" šeptala vyplašeně Sklowska a ukázala prstem za roh.

Oba se podívali tím směrem. Ve zlomku vteřiny si uvědomili, že trikodér pracuje bezchybně.

U protější zdi, zpola opřená o stěnu, seděla drobná zhroucená postava v poloze, která kdysi možná bývala meditační. Byla tak křehká, éterická, že se při letmém pohledu mohlo zdát, že se jedná o přelud. Už z dálky bylo patrné, že je to velmi mladý humanoid, ne starší než šestnáct let. Sklowska se vzpamatovala z šoku první. Rychle přiběhla k bezvládnému tělu a s profesionální lehkostí poklekla po jeho levé straně. Sundala opatrně kapuci, která zakrývala celý obličej. Zalapala po dechu. Znovu přejela trikodérem nad tím křehkým nehybným tělíčkem.

"To není možné, to není možné…" opakovala neustále.

Po chvilce se vzpamatoval i Bowman. Přiběhl ke klečící Sklowské a otevřel komunikátor.

"Bowman kapitánovi, pane urychleně sem přijďte…hned!" řekl a aniž by vyčkal na odpověď zase komunikátor zavřel.

"To není možné," znovu opakovala Sklowska.

Důkladně se znovu zadívala na polomrtvou osůbku. Byla to dívka, odhadovala ji tak na patnáct nebo šestnáct. Špinavý obličej byl křídově bledý, ale přesto velice krásný s ostře řezanými rysy a aristokratickým výrazem, na čele měla pár zhojených škrábanců. Oblečená do potrhaných šatů z hrubého plátna, do dlouhého šedého pláště s kápí, bosá, na dotek studená jako led.

"Jak tohle mohla přežít?" položil spíše řečnickou otázku Bowman.

"Takhle," odpověděla Sklowska a odhrnula pramen dívčiných ebenově černých vlasů, které teď byly spíše šedé od všudypřítomných zrnek prachu, aby první důstojník mohl docela dobře vidět špičaté ucho.

"Vulkanka," vydechl Bowman.

V tom okamžiku se do místnosti vřítili kapitán a vědecký důstojník. Pohotově zhodnotili situaci; Selrik překvapeně nadzvedl obočí.

"Teď budeme potřebovat vaši pomoc, pane Selriku," zvedla hlavu doktorka, "Příliš se v tom nevyznám, ale řekla bych, že bude v nějakém transu. Stále nechápu, jak tohle mohla přežít…"

"Já spíše nechápu, kde se tu vzala," řekl Parker a zamyšleně se poškrabal na bradě.

Vulkanec si klekl na jedno koleno, velikou dlaní pohladil děvče po vlasech a něco jí zašeptal do ucha. Pak se jí zlehka dotkl na spánku. Opatrně s ní zatřásl. Bez reakce. Znovu jí něco řekl, ale dívka se ani nepohnula. Zbylí členové výsadku jen stáli a nechápavě pozorovali jeho počínání. Byl to ten nejzajímavější pohled, který se jim kdy naskytl. Selrik se znovu pokusil dívkou něžně zatřást. Výsledkem bylo jen to, že se jí hlava svezla ze stěny na podlahu.

"Chatai," zašeptal děvčeti do ucha a následně ji udeřil do tváře takovou silou, že si Sklowska v ten okamžik myslela, že jí urazí hlavu.

"Vy jste se zbláz…" nedokončil Bowman větu, protože vulkanka zakašlala a otevřela oči.

Její bledé, rozpraskané rty se pohnuly. Selrik se nad ní sklonil, aby lépe zachytil jakýkoliv zvuk. Pokoušela se promluvit, ale jen vydechla. Druhý pokus byl již úspěšnější.

"Reiya," zašeptala.

Selrik posunkem naznačil Sklowské, aby mu podala svou láhev s vodou. Namočil v chladivé tekutině prst a lehce navlhčil dívčiny suché rty.

"Proč jí, sakra, nedáte pořádně napít?!" hrubým tónem pronesl Bowman.

Selrik neodpověděl. Místo toho jemně uchopil dívčinu hlavu a položil si ji do klína. Třásla se jí brada, do očí vyhrkly slzy.

"Wani ra Selrik ro itisha. Ong yana ta," zašeptal do dívčina ucha a znovu ji něžně pohladil.

"T'Nal wimish," odpověděla tichým sladkým hlasem.

"Parker volá Orion, pět k přenosu…"

"Pět, pane?" ozval se udivený hlas šéfinženýra.

"Ano, pět. Ještě snad umím počítat…"

Zpět na obsah


Návrat na Vulkan

Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Vzduch v mých plicích příjemně hřál a voněl po prašné půdě, když jsem ho vdechovala znovu a znovu, abych vychutnala ten nádherný parfém. Vál lehký větřík a unášel s sebou malinká zrníčka prachu, takže se za chvíli začala usazovat v záhybech bílého šálu, který mi, pečlivě omotán, zakrýval krk a část ramen. Zbytek roucha byl šedý, na rukávech ozdoben zlatými stužkami…

Zadívala jsem se nahoru, na nebe, které se skvělo všemi odstíny žluté, okrové; těsně nad obzorem splývalo s horami a zdálo se až rudé. A pak jsem sjela pohledem dolů, zadívala se na tu vyprahlou krajinu, na veliké balvany rozpraskané slunečním žárem, na ostré skály, na malou dýmající sopku na horizontu, na kamenitou poušť a praskliny v zemi… A to všechno tvořilo tak nádhernou harmonii, takovou krásu, že i když jsem ve svém životě viděla už mnohá krásná místa, tohle mi připadalo nejkrásnější.

Když jsem udělala krok, malé rudé kamínky křupaly pod pevnými podrážkami mých sandálů, a dlouhá sukně se vezla po povrchu tak, že za mnou tvořila široký pruh čisté hlíny bez jediného hrubšího zrnka. Znovu jsem se zhluboka nadechla, pohledem neustále visela na malých křivých keřících s červeným listím vyrůstajících od paty jednoho velkého balvanu.

Ani nevím proč, ale klekla jsem si a nabrala do hrsti tu přeschlou prsť, pevně ji stiskla v dlani, a potom, jak jsem se zvedala, uvolňovala jsem postupně prsty, aby prach, unášený vánkem, dopadl zpět na své místo a přitom se zaleskl ve světle jako stříbrná zrníčka. Udělala jsem to možná proto, že jsem to vídala ve starých filmech, ale v ten okamžik mi to přišlo jako jediná správná věc.

"Konečně doma," zašeptala jsem sama pro sebe, ale muž, který mě doprovázel, to zřejmě zaslechl, protože odtrhl pohled od špiček svých bot a zadíval se na mě.

Dojetím mi vstoupily slzy do očí. Jakkoliv to bylo nelogické, připadalo mi to přirozené; bylo to tak správně - určitě.

"Vy pláčete?" zeptal se tiše.

"Ne, jenom mi něco spadlo do oka …"

Zpět na obsah


Nepojmenovaná

Unavená dívka si hřbetem ruky otřela špínu z čela, ale docílila snad jen toho, že si krev, která prosakovala ofinou ebenově černých vlasů, rozmazala ještě více po obličeji. Hrdým gestem s pozvednutou bradou a přivřenými víčky přehodila potrhanou vyšívanou šálu přes rameno a otřela si dlaně o roztrhané kalhoty z hrubé látky. Písek ji nepříjemně pálil do bosých chodidel a kruté slunce bodalo paprsky do zpola odhalených zad, ze kterých se už zase začínala loupat suchá kůže. Hlava ji bolela tak, že ztrácela přehled o okolním dění. V ústech cítila částečky všudypřítomného prachu, chtěla polykat, ale nešlo to přes palčivou bolest v jejím hrdle.

"To je k vzteku! To nemůže být jeden den trošku chladněji," otočila se k mladému muži po svém boku.

Jen si zoufale povzdechl, ohrnul rozpraskaný spodní ret a pokrčil svalnatými rameny. V ostrém světle viděla jen jeho siluetu, ale přesto si všimla, že je zraněn. Z té tržné rány na tváři bude hodně ošklivá jizva, pomyslela si. Muž se vztekle podíval na úzký, dlouhý nůž z matného kovu, jenž byl stále ještě zbrocený krví. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, ale pak zbraň jen tiše zastrčil za opasek na místo vedle lahve, která byla už několik dní prázdná. Pak na okamžik zavřel oči, aby je osvobodil od mučivého světla; zhluboka vdechl dusivý horký vzduch prosycený tím nepříjemným jemným prachem, který byl všude…

"Sakra práce!" vykřikl najednou a vztekle kopl do nejbližšího kamene tak, že si sedřel kůži na nártu a sykl bolestí, "Jak je možný, že dostali Saneka?! Hajzlové! Co budeme dělat, T'Penno, co jen budeme dělat…"

Začal plakat. Nevěděl jestli je to vzteky nebo příšernou bolestí, která ho naplňovala a musela se dostat ven…Otíral si slzy, ale jen si vnesl ještě více prachu do očí. Zatnul zuby a chtěl přestat, ale nešlo to. Chvěla se mu ramena, zapomínal dýchat. Dívka ho něžně pohladila po tváři zkrvavenou rukou, na které chyběly dva prsty. Chtěla ho uklidnit, ale i ona cítila, jak jí hořké slzy vstupují do očí…

"Do hajzlu! Vůbec o tom nemluv, Sirele!" hystericky na něho vyjekla, až jí přeskakoval hlas, "Nepřipomínej mi to, sakra! Chci na to zapomenout! Můj ubohý bratříček…"

Pevně ho objala, jen tak tiše stáli malou chvíli, která jim připadala jako věčnost. Pak se znovu dali do pohybu. Šli pomalu holou pouští. Na obzoru se rýsovaly ostré zuby hor, všude kolem se povalovaly obrovské oblé balvany, které by sem jakoby rozházela nějaká obří neviditelná ruka v dětské hře. Z prasklin v zemi občas vycházel bílý dým, od pat kamenů vyrůstaly trsy suchých stébel, které se lehce chvěly ve větru.

Nemluvili, jen dívka neslyšně pohybovala rty v tiché modlitbě. Blížil se večer, když v houstnoucím šeru spatřili světla ohňů a pochodní. Byla to Cha'Na-tha'lu, oáza, kterou se ještě dařilo jejich rodu udržet. Malé místo v poušti, které jim dávalo naději.

Když vcházeli do brány, nebylo možné nevšimnout si skupiny, která se hromadila okolo mladého muže sedícího na velkém kameni. Vypadal velmi inteligentně, hovořil tichým ale sytým hlasem, ruce měl složené v klíně a nebyl ozbrojen. V tváři mu sídlil jakýsi nepřítomný výraz, ale přesto jeho slova dávala smysl. Sirel ani T'Penna nevnímali, co říká. Jejich únava a žal jim nedovolovaly naslouchat, chtěli být doma, chtěli se napít, chtěli jít spát.

"Co je to zač?" zeptala se T'Penna se znatelným údivem v tichém hlase.

"Je to snílek, blázen, nadšenec…" odpověděl její druh a poškrábal se zamyšleně na uchu, "Tuším, že mu říkají Surak…"